Mišpule, téměř zapomenuté ovoce

Mišpule: půvabný název pro roztomilé ovoce. Dříve poměrně oblíbená dřevina z našich zahrad zmizela. Přitom je krásná i užitečná.

Mišpule obecná (Mespilus germanica) je odolná a nenáročná dřevina, zvládne i těžším, vlhké půdy a drsnější podnebí, nesvědčí jí jen přílišné sucho. Stromek bývá pohledný, rozložitý s velkými tužšími listy. Hodí se do malých zahrádek, vyroste totiž jen do výšky od tří do pěti metrů. K dispozici je ve formě keře nebo menšího stromu. Naše babičky (a dědečkové:-) ji štěpovali na plané hrušně nebo na hlohy. Kvete koncem května bílými květy, které připomínají květ jabloně nebo ostružiny.

Mišpule  není zrovna ovocný strom, který by se v dnešní době hřál na výsluní popularity. Abyste ji tedy mohli ochutnat, musíte povětšinou natrefit na zapomenutý strom ve stařičké zahradě...

Plody jsou malé, nejčastěji mezi třemi až pěti centimetry v průměru, kulaté hnědozelené malvice. Mišpule mají vysoký obsah pektinů, přidávaly se také do marmelád a šťáv nebo se sušily. V neposlední řadě se využívaly i jako léčivo blahodárně působící na zažívací trakt.

Sklízí se co možná nejpozději, dlouho jsou tvrdé, trpké a k jídlu se nehodí. To jsem ostatně vyzkoušela, mišpuli jsem rozřezala a ochutnala:-) V této podobě se ale plod nekonzumuje, je žádoucí, aby malvičky na stromě přešly mrazem a nebo se nechaly změknout v pokojové teplotě. To se pak změní na kořeněnou, sladkou kašovitou hmotu, která se z mišpule jednoduše vycucne nebo vydlabe lžičkou. Slupka ani semínka se nejedí.

Proces hniličení

Co se to vlastně s mišpulí stane, když přemrzne? Nastane takzvané hniličení. Malvice přejde do fáze zralosti, spíš už možná přezrálosti, kdy její dužina hnědne a mění konzistenci v téměř kašovitou. V tuto chvíli je ovoce sladké a velmi lahodné. Hniličení se týká zejména hrušek, ale pozor, nezaměňovat hniličení se zahníváním dužiny. O pravém hniličení se mluví u odrůd, které obsahují příliš pektinů a jsou ke konzumování v běžném stavu nevhodné.

Čas objevit nové ovocné chutě

Polozapomenuté odrůdy ovocných stromů mě zajímají stále víc. V každém kraji měli nějaké ovoce, typické právě pro jejich oblast. Díky přizpůsobení se místním podmínkám se mu nejlépe dařilo právě tam: třeba třešeň Mšenská jánovka nebo hrušeň Solanka ze Solan na Litoměřicku.

Vzhledem k tomu, že se často pohybuji v Českém středohoří, pátrám právě tam. V odlehlejších koutech je ještě mnoho prastarých alejí, ovocné stromy rostou na mezích i ve dříve založených zahradách. Když hodíte do Googlu spojení "staré odrůdy", vyhledávač najde poměrně dost odkazů. Jedna z dobrých stránek je například TADY...

Během víkendu jsem objevila jabloň odrůdy Punčové. Tedy: ne, že bych ho sama identifikovala, nicméně věděla jsem, kde přesně roste, a tak jsem se na něj zašla podívat. A hlavně ho ochutnat:-)
Dužina tohoto zimního jablka je jemná, šťavnatá a navinulá, jak se píše ve staré Pomologii z roku 1957. Sklízí se koncem září a jeho hlavní výhodou by mělo být to, že vydrží ve sklepě svěží až do léta. Je to jablko, které se pěstovalo téměř výlučně právě na Ústecku a Děčínsku, takže vlastně taková místní specialita.

Tak vyrazte na okolní meze, ten nejlepší čas na průzkum spojený s ochutnáváním je právě teď:-)

Rozhovor o starých odrůdách

Mnohdy ani netušíme, jaké bohatství odrůd ovocných stromů se kolem nás skrývá....

Rozhovor o tom, jak se tyto staré a krajové odrůdy hledají, identifikují a chrání mi vyšel v sobotní příloze Lidových novin (17. září 2016).
Zpovídaným byl tentokrát pan Martin Lípa, který se tomuto tématu věnuje už patnáct let.

Rozhovor ve formátu pdf najdou zájemci zde...

Jarní poetické zamyšlení

Špedlík (Prunus) je taková nenápadná dřevina. Má ale dvě období, kdy je nepřehlédnutelný: na přelomu března a dubna, kdy jako jedna z prvních dřevin rozkvétá, a vypadá pak jako bílý obláček, a pak koncem srpna, kdy se z něj dají česat osvěžující žluté plody.

V minulých dnech jsem si uvědomila, jak moc mě těší pohled na kvetoucí ovocné stromy a keře. Jaká je to nádhera. Člověku až mrazí a přepadne ho posvátná úcta k přírodě. Možná to má něco do činění s tím, že ta krása přichází po zimních měsících, kdy nějakou podobnou vzpruhu opravdu potřebujeme.

Ale dost řečí, nejlíp to stejně vyjádřil Jan Skácel v básni Kvetoucí alej: 

V aleji bílé 

tajili jsme dech.

Jak sníh ležely květy 

vysoko na stromech.

A každý strom 

tu pyšně život slavil

a třímal bez únavy

rozkvetlou sílu svou.

Slova jsem lámal

jak kámen v starém lomu.

Má žena řekla jen: 

Chtěla bych žít v tom stromu.

Když kvetou mandloně, začíná jaro...

Už je to zase tady: kolem svatého Josefa kvetou mandloně...
Tedy alespoň v Českém středohoří. Ta vyobrazená je planá, vyrostla ze semínka.

Samozřejmě, že to není taková nádhera jako v květnu, kdy se majestátní jabloně a hrušně (a předtím třešně) obalí bílou a narůžovělou cukrovou vatou, ale mandloň (Amygdalus communis) je prostě první a to jí nikdo nevezme.

Samotný strom má zajímavý habitus - je štíhlý a větve míří vzhůru. takže je velmi snadno k poznání.

Slavné mandloňové sady jsou v okolí Hustopečí na jižní Moravě, kde mají dokonce mandloňovou stezku, ale málokdo ví, že se jejich časnými květy můžeme pokochat i v Praze: na Petříně pod letohrádkem amerického velvyslanectví je jich spoustu a až za pár dní rozkvetou, bude to super podívaná a hlavně bude jasné, že jaro je už opravdu tady.
Odkaz na článek o mandloňových sadech na Petříně najdete zde ...

Staré hrušně

V poslední době mám čím dál větší slabost pro staré hrušně. V Českém středohoří se jich ještě dnes najde docela velké množství: ve formě vysokokmenů lemují silnice a silničky, rostou ve starých zpustlých sadech, dokonce i v některých zahradách.

Právě v této oblasti jsou po pěstování hrušní totiž výborné podmínky, a tak se odsud v první polovině minulého století vyvážely odrůdy jako byly Solanky, Koprčky, Boscovy lahvice, Pařížanky nebo Krvavky do celé Evropy, nejčastěji do Německa, ale i Holandska nebo Anglie. Zmíněná Solanka, dozrávající už v srpnu, z úpatí Českého středohoří dokonce pochází, a to ze stejnojmenné obce Solany, zimní Koprčka má svůj původ zase v obci Koporeč na Mostecku.

Věkovité hrušně  jsou majestátní stromy. Poznáte je lehce, a to i v zimě: mají totiž nádherně rozpraskanou borku do malinkých kostiček, jako na horním obrázku.

Likvidace starých hrušní se děje pomalu už pár desetiletí, částečně to i chápu, některé stromy jsou rozpadlé a nemocné. Ale v posledních několika letech padla shodou okolností hned tři mně blízká hrušňová stromořadí: jako náhrada byly nasázeny v jednom případě (v obci) kulovité akáty (Robinia akacia ´Umbraculifera´), které ani nekvetou, v druhém případě (v krajině) jeřáby (Sorbus), ve třetím případě ustoupila alej výstavbě zcela bez náhrady. Ještě mám jedno prastaré hrušňové stromořadí v zásobě, naštěstí se nachází mimo hlavní komunikace. Snad tedy prozatím unikne současné - mně záhadné - masivní snaze o výsadbu nových stromů, a místo hrušní se tam příští rok neobjeví třeba topoly. To bych se snad k těm hrušním-babičkám šla přivázat:-)

Setkání nad jablky

Minulou sobotu jsem se zúčastnila bezvadné akce v Českém středohoří: odpoledního setkání spojeného s představením právě dozrálých místních odrůd jablek a hrušek, a s degustací nejrůznějších produktů, vyrobených z dalších dostupných druhů ovoce. Ochutnávali jsme asi desítku druhů, z nichž mi nejvíc utkvěla svěží, trochu nakyslá chuť jablka odrůdy ´Smiřické vzácné´. Naopak odrůda ´Matčino´, na kterou jsem byla fakt zvědavá, mi přišlo příliš sladké a chuťově méně výrazné.


Dostavivší se odborník na staré a krajové odrůdy identifikoval i moje dvě donesená jablka, čímž mi udělal velkou radost - ukázalo se, že jde o odrůdy ´Wealthy´ (pocházející ze starého stromu ze zanedbané zahrady v Českém středohoří) a ´Bernské růžové´ (původ: velmi starý strom u roubenky v Lužických horách).

A navíc jsem poprvé v životě ochutnala plody z jeřábu oskeruše (Sorbus domestica). Pravda, na první pokus nemůžu říct, že by mě zrovna oslnily,  nicméně chuť je to velmi zajímavá.

Samotné oskeruše jsou v mnohém unikátní: píše se o nich, že jsou nejmohutnějšími ovocnými stromy a jejich dřevo je nejtěžší ze všech dřevin v Evropě. Zdá se, že se jim daří převážně tam, kde vinné révě: na jihovýchodě Moravy a právě v Českém středohoří. Vyrábí se z nich ceněná oskerušová pálenka, kterou bych moc ráda někdy taky ochutnala:-)

Ovocné stromy v krajině

Už od listopadu 2014 píšu pravidelně do sobotní přílohy Lidových novin. Střídáme se tam v nové rubrice Zahrada s uznávaným zahradníkem Ondřejem Fousem (Zámecké zahradnictví Ctěnice). Je bezva, že nám - co se týká témat - v redakci dali naprosto volnou ruku.
Minulou sobotu mi tam vyšel text o ovocných vysokokmenech v krajině. Je to moje srdeční téma a mám fakt ohromnou radost, že jsem o tom mohla napsat do novin. Pokud budete chtít, tady se můžete na článek podívat ...

První letošní třešně

Dneska natrhané - první letošní třešně. Někde se jim říká májovky. Nevím jistě, o kterou jde odrůdu, ale předpokládám, že je to Rychlice německá: původní roub byl odebrán v oblasti Sudet ze starého stromu asi před třiceti lety.

Samotné plody se samozřejmě nedají s pozdními chrupkami chuťově srovnávat, ale jsou voňavé a celkem sladké a hlavně, jsou první!

Jedlé kaštany

Pamatujete seriál Sanitka? V jednom dílu tam doktor, kterého hraje Hanzlík, shání jedlé kaštany pro nemocnou přítelkyni svého otce. Nakonec mu ty kaštany od známého pilota, co má kliku a lítá na Západ, sežene recepční Adamovská. A podaří se jí tak doktora Hanzlíka sbalit:-)

Vzpomínám si, jak jsem si coby dítě říkala - co blbnou, proč si je nejdou nasbírat do lesa? To jsem ještě nevěděla, že fakt, že nám v Českém středohoří bez problémů rostou a plodí, je celkem rarita.

Kaštanovník setý (Castanea sativa) je totiž poměrně teplomilná dřevina a daří se jí spíš v jižních zemích, milují je obzvlášť Francouzi a Italové. Ne náhodou: kaštanovníky se vyskytují zejména v oblastech, kde se pěstuje víno.

Když jsem si teď dohledávala na internetu jejich použití, dočetla jsem se, že syrové by se kaštany jíst neměly, protože jsou trpké a obsahují jedovatý tanin. My jsme je tedy jako malí vždycky na podzim syrové jedli, ale je fakt, že v malém množství. Trpké jsou, ale mají zároveň zajímavou nasládlou chuť.

Mají všestranné použití v kuchyni, dají se péct, vařit, grilovat, mele se z nich také mouka (bezlepková). Nejjednodušší je ale je prostě naříznout, péct v troubě na plechu, dokud nezačnou praskat, pak ještě horké oloupat a je to...
 

Pozapomenutá jablka

V obchodě narazíte téměř vždy na tytéž odrůdy jablek: Golden delicious, Jonagold, Idared, nanejvýš zelené Granny Smith. A přitom existuje tolik odlišných jablečných tvarů, barev a chutí, stačí se jenom porozhlédnout na starších zahradách nebo na mezích podél cest a polí. Tyhle často jen místní odrůdy se nehodily ke šlechtění a k intenzivnímu pěstování, a tak pomalu dožívají jako staré stromy pozapomenuté v krajině.

Je tedy pravda, že jablka z těchto neošetřovaných stromů nejsou jedno jako druhé, konzument se musí smířit s tím, že některá bývají různě pokroucená a třeba trochu skvrnitá. Protože je ale známo, že intenzivně pěstovaná jablka patří mezi nejvíce chemicky ošetřované ovoce, tak bych u těchhle "divoce rostoucích" přimhouřila nad nedokonalostmi oči. Důležitá je chuť - mně z osobně třeba celkem chutnají lehce navinulá panenská jablíčka, ačkoliv velikostí jsou to tedy trpaslíci:-)

Morušovník

Tak už dorazily jako balík poštou - moje dva první morušovníky (Morus alba). Jeden černý a jeden bílý, podle nejrůznějších článků chutné, i když v poslední době pozapomenuté ovoce, připomínající vzhledem ostružinu nebo malinu.

Už jsem si hezky plánovala, jak si je vysadím na zahradu, která zatím připomíná něco mezi loukou a zarostlým svahem, pěkně u plotu vedle rybízu, když jsem při studování internetu s překvapením zjistila, že nejde o keře, jak jsem se celou dobu mylně domnívala. Jde totiž o dlouhověké obry:-) Doporučuje se je vysazovat nejlíp někde osamoceně, dál od ostatních dřevin, vadí jim v růstu cizí kořeny. Navíc to vypadá, že vyrostou do výšky 15 až 18 metrů.

Pozitivní naopak je, že mají výborné regenerační schopnosti a vydrží téměř všechno. Tak to by měly bez problémů zvládnou i nějakou dobu v květináči - musím totiž vymyslet, kam je vlastně ty budoucí giganty zasadit...

Hruška Nashi

Vypadá jako jablko a chutná jako hruška. Malým křehkým žlutavým plodům se říká asijská hruška, někdy taky hruška nashi. Občas je vídám v obchodě, proti případnému otlačení po jedné vložené do ochranných obalů, ale teď jsem je poprvé viděla zrát na stromě v našich podmínkách.

Pyrus pyrifolia, původem z Dálného východu, se pěstuje podobně jako naše jabloně či hrušně, daří se jim na slunci i v polostínu, preferují závětří a jsou plně mrazuvzdorné. K opylování potřebují buďto další odrůdu, nebo postačí i některé naše hrušně.

Několik už téměř zralých plodů jsem dostala k ochutnání. Je třeba hruštičky sníst rychle, nebo je po rozkrojení pokapat citronem, podobně jako třeba avokádo totiž hrozně rychle hnědnou. Pro moje chuťové pohárky jsou možná trochu nevýrazné a mdlé (ostatně i hrušky a jablka mám radši aromatičtější a kyselé), ale možná, že jde jen o zvyk...

Padlí na jabloni

Moje na podzim zasazené jabloně se sice chytily, nicméně úplně zdravě nevypadají. Obzvlášť Průsvitné letní (na obrázku). Napadlo ho padlí jabloně, které způsobuje houba Podosphaera leucotricha.

Jak padlí poznáte? Jednoduše - na listech je bílý povlak, kroutí se a špatně rostou, nakonec zasychají. Houba přezimuje jako podhoubí v pupenech a zřetelná je tedy až při rašení, většinou si toho všimnete na přelomu dubna a května. Na rozdíl od ostatních hub má padlí rádo teplo a sucho a podle toho, jak jsem se poptávala v okolí, je letos padlí na obrovském vzestupu.

A jak se padlí zbavíme? Odstraňováním napadených částí, na jaře se používá chemie na bázi síry. Pro biopěstitele jsou na trhu biologické přípravky na bázi fenyklového oleje. Já jsem se rozhodla nechat letos stromky na pokoji a počkat, jak si poradí. Příští jaro zkusím fenykl a pak uvidíme:-)

Začátky stromu

Úplnou náhodou jsem z kompostu vyhrabala klíčící vlašský ořech, který tam zřejmě nedopatřením spadl a rozhodl se začít růst. Bylo mi to líto, ale plány jsem mu musela překazit...
Stejně:  není to fascinující, z jak malého ořechu vyroste obří ořešák?

Třešně a třešňové týdny

Že je letos všechno zralé a kvetoucí díky teplé zimě o dost dřív, je známá věc. Že třešně májovky (Prunus avium - Rychlice německá) jsou zralé už v máji, je také jasné. U nás v Českém středohoří byly letos třešně májovky zralé už 10. května, čímž pokořily veškeré rekordy. 

Na fotkách ale není třešeň májovka.  Udělala jsem je minulý pátek, tedy 16. května, v pokusném sadu ČZU v Suchdole. Podle všeho jde o odrůdu Burlat, která normálně plodí ve druhém třešňovém týdnu, tedy zhruba v druhém týdnu v červnu. To je tedy neskutečná rychlost...


Pro zajímavost - jak se třešňové týdny počítají:
1. třešňový týden 24.5.–6.6.
2. třešňový týden 8.6.–18.6.
3. třešňový týden 20.6.–30.6.
4. třešňový týden 2.7.–12.7.
5. třešňový týden 14.7.–24.7.
6. třešňový týden 26.7.–8.8.
7. třešňový týden 10.8.–20.8.

Když kvetou jabloně

Japonci v těchto dnech obdivují kvetoucí slivoně, u nás je ale bezkonkurenčně nejčetnějším ovocným stromem jabloň. Právě teď kvetou jabloně bílými nebo narůžovělými kvítky.

Jabloně se pěstují na téměř polovině výměry českých sadů. Nejrozšířenějšími odrůdami jsou Golden Delicious (19,7% z výměry jabloňových sadů), Idared (17%) a Jonagold (6,9%). 
Odrůd jabloní existuje několik stovek - nic proti nejpěstovanějším jablkům, někdy si ale říkám, jestli není trochu škoda, že v obchodě narazíme maximálně na ty dvě tři jmenované odrůdy ...

Zdroj statistických informací: Zpráva ČSÚ - Ovocné sady 2012

Řez na podzim zasazených stromů v praxi

Tak takhle dopadl řez na podzim zasazené jabloně.
Odrůda: Průsvitné letní, pěstitelský tvar: čtvrtkmen, podnož: jabloňový semenáč.

Řez na podzim zasazených stromů - teorie

Na podzim jsem si zasadila několik ovocných stromů (na obrázku jsou vyfocené tak, jak vypadaly, když přišly poštou ve velké krabici:-) Abych příliš nenarušila venkovskou atmosféru místa, vybrala jsem si mimojiné jabloně tradičních odrůd Panenské české a Průsvitné letní.
V poslední době čtu hodně o téměř bezzásahovém pěstování, které propaguje Rakušan Sepp Holzer nebo které provozoval Japonec Masanobu Fukuoka a podle kterého by se stromy neměly stříhat vůbec a měla by se jim ponechat možnost se vyvíjet naprosto přirozeně. Původně jsem tedy chtěla nechat i svoje jabloně ať si rostou jako dříví v lese, nakonec jsem se ale rozhodla tento přesazovací řez provést, abych stromům pomohla zakořenit.

Jak se podle ovocnářů má provádět řez při přesazování ovocných stromů a proč se vlastně řeže?
Smyslem tohoto řezu je nedopustit uschnutí stromku a pomoci mu při ujímání. Příliš velkou korunku by kořeny totiž nemusely "utáhnout", tímto řezem se tedy vyrovná poměr podzemní a nadzemní části stromku. Řeže se vždycky na jaře, ať už stromek sázíte na podzim nebo právě v jarních měsících.
Jak na to?
Je třeba vybrat nejvyšší postranní větev a najít na ní nejnižší vyvinuté vnější očko. Kousek nad ním větev zakrátíme (mělo by to vyjít zhruba na 2/3 až 1/4 původní délky větve, což na mém neumělém nákresu z hodiny ovocnářství možná není tak úplně jasně vidět:-). Totéž provedeme ve stejné rovině na ostatních postranních větvích, centrální větev necháme vyšší.

O víkendu jdu na to (snad ještě není moc pozdě) a příští týden tu popíšu, jak akce Řez dopadla...