6. dubna 2016

Jarní poetické zamyšlení


Špedlík (Prunus) je taková nenápadná dřevina. Má ale dvě období, kdy je nepřehlédnutelný: na přelomu března a dubna, kdy jako jedna z prvních dřevin rozkvétá, a vypadá pak jako bílý obláček, a pak koncem srpna, kdy se z něj dají česat osvěžující žluté plody.

V minulých dnech jsem si uvědomila, jak moc mě těší pohled na kvetoucí ovocné stromy a keře. Jaká je to nádhera. Člověku až mrazí a přepadne ho posvátná úcta k přírodě. Možná to má něco do činění s tím, že ta krása přichází po zimních měsících, kdy nějakou podobnou vzpruhu opravdu potřebujeme.

Ale dost řečí, nejlíp to stejně vyjádřil Jan Skácel v básni Kvetoucí alej: 

V aleji bílé 
tajili jsme dech.
Jak sníh ležely květy 
vysoko na stromech.

A každý strom 
tu pyšně život slavil
a třímal bez únavy
rozkvetlou sílu svou.

Slova jsem lámal
jak kámen v starém lomu.
Má žena řekla jen: 
Chtěla bych žít v tom stromu.

Žádné komentáře:

Okomentovat