Mišpule, téměř zapomenuté ovoce

Mišpule: půvabný název pro roztomilé ovoce. Dříve poměrně oblíbená dřevina z našich zahrad zmizela. Přitom je krásná i užitečná.

Mišpule obecná (Mespilus germanica) je odolná a nenáročná dřevina, zvládne i těžším, vlhké půdy a drsnější podnebí, nesvědčí jí jen přílišné sucho. Stromek bývá pohledný, rozložitý s velkými tužšími listy. Hodí se do malých zahrádek, vyroste totiž jen do výšky od tří do pěti metrů. K dispozici je ve formě keře nebo menšího stromu. Naše babičky (a dědečkové:-) ji štěpovali na plané hrušně nebo na hlohy. Kvete koncem května bílými květy, které připomínají květ jabloně nebo ostružiny.

Mišpule  není zrovna ovocný strom, který by se v dnešní době hřál na výsluní popularity. Abyste ji tedy mohli ochutnat, musíte povětšinou natrefit na zapomenutý strom ve stařičké zahradě...

Plody jsou malé, nejčastěji mezi třemi až pěti centimetry v průměru, kulaté hnědozelené malvice. Mišpule mají vysoký obsah pektinů, přidávaly se také do marmelád a šťáv nebo se sušily. V neposlední řadě se využívaly i jako léčivo blahodárně působící na zažívací trakt.

Sklízí se co možná nejpozději, dlouho jsou tvrdé, trpké a k jídlu se nehodí. To jsem ostatně vyzkoušela, mišpuli jsem rozřezala a ochutnala:-) V této podobě se ale plod nekonzumuje, je žádoucí, aby malvičky na stromě přešly mrazem a nebo se nechaly změknout v pokojové teplotě. To se pak změní na kořeněnou, sladkou kašovitou hmotu, která se z mišpule jednoduše vycucne nebo vydlabe lžičkou. Slupka ani semínka se nejedí.

Proces hniličení

Co se to vlastně s mišpulí stane, když přemrzne? Nastane takzvané hniličení. Malvice přejde do fáze zralosti, spíš už možná přezrálosti, kdy její dužina hnědne a mění konzistenci v téměř kašovitou. V tuto chvíli je ovoce sladké a velmi lahodné. Hniličení se týká zejména hrušek, ale pozor, nezaměňovat hniličení se zahníváním dužiny. O pravém hniličení se mluví u odrůd, které obsahují příliš pektinů a jsou ke konzumování v běžném stavu nevhodné.