Od září loňského roku mám doma vermikompostér a v něm žížaly. Vermikompostér je provizorní, domácí výroby z bedniček koupených v Ikee (od koupě hotového vermikompostéru mě odradila cena). Přes odpor většiny členů domácnosti je umístěný uvnitř v bytě. Můžu ale říct, je naprosto nenápadný, není ani vidět, ani cítit a kdo o něm neví, ani si mini kompostéru nevšimne.
Je ohromně uspokojující, když můžu slupky od brambor nebo skořápky z vajíček nasypat dovnitř a vím, že je žížaly přemění na bezva hnojivo.
Moje poznatky z několikaměsíčního vermikompostování jsou následující:
1. Žížalám pár měsíců trvá, než se aklimatizují a začnou zbytky opravdu zpracovávat.
2. Jsou kafaři, jako já - nejraději mají studený lógr, který mi zbyde každý den ve french pressu.
3. Jediným problémem se ukázal výskyt mušek octomilek, za který si ovšem můžu sama. Před odjezdem na dovolenou jsem žížaly (aby netrpěly nedostatkem) zavalila potravou, tu ovšem nestihly zpracovat a rozkládající se kousky ovoce a zeleniny se staly základnou pro kolonii mušek. Teď už jsem se poučila, zasypávám zbytky zeminou a na povrch dávám savý papír.
Těším se na jarní měsíce, až žížalí kompost poprvé použiju:-)
Dobrý den, mohla bych se zeptat, ty krabice jste přetřela čím a z jakého důvodu? Moc děkuju
OdpovědětVymazat